štve mě centralizovanost všeho do Prahy anebo autistka na maloměstě

Ono to asi dává smysl a takhle to prostě funguje na celým světě, že se mladší a vzdělanější část populace hrne do měst, ale s cenami bydlení v Praze (a jiných velkých městech) je to fakt zoufalý a pro mě to bylo po rozchodu před dvěma lety neudržitelný. Takže jsem po 5 letech v Praze využila nabídky na bydlení a odstěhovala se do jednoho okresního města, kde bydlím se známými. Každopádně si tu připadám jak pěst na oko – „tobě je 26 a bydlíš s nějakou partou kámošů?“, „tobě je 26 a nemáš dítě?“, „tobě je 26 a nemáš auto?“. Mám pocit, že všechno, v čem se chce člověk trošku lišit, je strašlivej problém a je pak akorát pomluven, takže po asi roce snaha navázat nějaký upřímný vztahy v práci (pracuju ve škole), ze kterých by zároveň neplynulo, že se budu muset strašně cenzurovat a snažit se zalíbit – takže jsem to vzdala a řešíme s kolegy hlavně debila ředitele, známky, děti a přesolený polívky, furt dokola. Dlouhodobě taky řeším úzkosti a deprese, naposledy, když jsem prosila o propustku k doktorovi, protože termíny u psychiatra si bohužel člověk vybírat fakt nemůže, aby mu nezasáhly do pracovní doby, mi ředitel řekl, že jsem přecitlivělá a že bych si měla jít radši zaběhat a pak na mě další den přes celou chodbu hulákal „tak co u psychiatra, nezavřou vás do Bohnic?“, takže se to dozvěděla půlka školy…

Když jsem se pokoušela seznamovat, tak jsem měla dvakrát pocit, že je to „jakože fajn“ a „ti kluci nejsou špatní“, ale po pár schůzkách jsem usoudila, že hlavní pocit, kterej mám, je nuda a nekompatibilita v životních hodnotách a že tohle fakt nikam nepovede. Ještě vzhledem k tomu, že jsem se před pár měsíci konečně dostala na diagnostiku autismu, na kterou jsem čekala asi 2 roky a řekli mi, že mám Aspergerův syndrom – což možná vysvětluje, že nějací moji předchozí partneři mě viděli jako takovou chladnou a nedostatečně projevující náklonnost, ale zase mi to bere sebevědomí do nějakýho dalšího seznamování, zvlášť když člověk fakt dennodenně pociťuje realitu, jaký je to na místě, odkud mladí a vzdělaní lidi hromadně odcházejí.

Takže mi ten život tady přijde spíš jako nějakej boj o přežití a hodně mi chybí nějaký vysokoškolský kolektivy a safe spaces, který jsem měla v té Praze, případně třeba skautský prostředí, jehož jsem byla dlouho součástí. Hodně mě teď láká pobavit se s nějakými lidmi s tím Aspergerem, ale tady je to spíš sprostý slovo a nějaký diagnózy, natož psychiatrický, každej tutlá. Tohle všechno ale mám pocit, že je prostě za paywallem moje rodina teď řeší nějaký dluhy, tak se snažím jim něco přispívat a nedokážu si představit, že z platu nedostudované učitelky bych mohla něco přispívat rodině a do toho bydlet v Praze. A dojíždět taky zas tak dobře nejde, i když jsem si to představovala, že v pohodě, ale člověk je třeba unavenej po práci a i když jede třeba na večerní event. v Praze, tak furt hlídá, aby stihl poslední vlak a další den v práci je akorát nevyspalej. 

Sem to píšu hlavně proto, že jsem se z toho jednak potřebovala trošku vypovídat, protože tenhle týden mi přišla hodně náročná a krutá i moje třída, která mi obvykle dodává energii – podle mě ti mají hajzlíci umí vycítit, když je člověk nejistej a zpochybňuje svoje rozhodnutí. Nemá to být hejt na malý města, spousta věcí od služeb po fakt, že se člověk z místa A do místa B nepřepravuje hodinu - spíš na ten systém a že nevím, jak z něho ven... Ale hlavně jestli má někdo podobný zkušenosti – že se z finančních důvodu musel odstěhovat z velkýho města a není teď úplně šťastnej, že řeší nějaký psychický problémy a má pocit, že ve svým okolí je jedinej a že je to spíš stigma nebo že má fakin pocit, že všichni jeho kámoši a lidi, kteří (by) se mu líbili, bydlí v Praze a on s nimi nestíhá kvůli dojíždění jejich tempo. Moc by mi teď pomohlo nějaký sdílení.